CZ: Bydlení v Londýně

Za pár dní se stěhujeme. Už potřetí za naše dva roky v Londýně. Nikdy to není jednoduché, nikdy to nejde jako po másle, vždy je někde nějaký háček, ještě nikdy to nebylo ideální bydlení. K oslavě třetího stěhování - tentokrát snad už do skvělého domu se skvělými lidmi - přinášíme článek o bydlení v Londýně pro ty z vás, kteří o tom uvažují.

Poprvé jsme přijeli do Londýna na podzim 2014, letos na konci září slavíme s naším milovaným Londýnem dvouleté výročí. Už od prvních týdnů se v Londýně cítíme jako doma. Já vlastně už i dřív, Londýn je pro mě srdcovka a milovala jsem ho už dávno, poprvé jsem si tu vyzkoušela žít hned po střední a domu jsem se vrátila jen díky nabídce z univerzity. Londýn je můj a jako Londýňan se cítím už dlouho. Náš domov to byl i přes to šílené bydlení, které jsme tu vyzkoušeli. Nejspíš protože máme sebe a úžasnou bandu lidí okolo sebe.

Přijeli jsme do Londýna a měli jsme na tři týdny zamluvené bydlení u Bohemie. Je to jedna z tří česko-slovenských společností, které pronajímají bydlení v severovýchodním Londýně. Věděla jsem, že nechceme bydlet na českém baráku, ale jejich malé depozity, slušný nájem a hlavně krátká výpovědní lhůta a má dobrá zkušenost s nimi nás přesvědčila a my si zamluvili pokoj. Plán byl prostý - tři týdny na českém baráku než si najdeme něco v našem vysněném východním Londýně, M najde práci a já se rozkoukám ve škole. Máme tedy místo, kde bydlet hned po příletu a nemusíme bookovat hotel. 

V té díře jsme skončili sedm měsíců. Bohemia, Czechia i třetí česká společnost mají nespočet domů po celém Leytonu a Walthamstow. Co se čtvrtí týče, je to mix. Šance padesát na padesát, jestli skončíte v té špinavější nebo té hezké části Walthamstow. Obecně se jedná o dost multikulturní oblasti, kde převažuje hlavně polská a arabská komunita. Miluji multikulturalismus, ale když přijdete do obchodu, kde prodavačka neumí anglicky, něco je prostě špatně. Na druhou stranu velké množství polských obchodů znamená i hodně českého zboží, pokud vám tohle chybí. 

Domy oněch česko-slovenských realitek jsou také o náhodě. Na webu vám samo vystaví jen skvosty, ale v těch nutně nemusíte skončit. Že skončíme v díře, tím jsem si byla jistá už od oznámení "Ehm, děcka, domů máme víc a v různém stavu, takže jestli se vám to nebude líbit, dáme vás jinam". Nelíbilo. Hodně se mi to nelíbilo. Naše pokoj musel být bývalé drogové doupě a bez bot bych do toho domu nevkročila. Do pár hodin jsme byli přestěhovaní, díky bohu. Skončili jsme na jedné z klasických londýnských králíkáren bez obýváku s deseti dalšíma lidma. Na druhou stranu, koupelna byla čistá a v pokoji jsem se nebála dotknout zdi. Spolubydlící byli z Česka, což nebyl zrovna náš sen. Utěšovala jsem se tím, že se přestěhujeme do tří týdnu, že je to provizorní situace, protože platit tři týdny hotel by se nevyplatilo. Provizorní situace trvala víc než půl roku, protože největší problém pro všechny realitky byl fakt, že jsme pár. Do dnes mi tu záhadu nikdo nevysvětlil.

Trpěla jsem jako nikdy. V baráku bylo deset dalších lidí, někteří i ve věku našich rodičů a byla dokonce doba, kdy jsme na bárku byli jediní pracující. Nemluvě o tom, že deset lidí a jejich problémy byla docela slušná telenovela, do které se snažili zatahovat i nás. Vedle toho byl dům v zóně tři a my oba pracovali a já studovala v centru. To dojíždění ve špičce je jedna z nejhorších věcí na Londýně a jízdné stálo 35liber za týden - za dopravu, na kterou se nedá spolehnout.

Hledali jsem jak diví a pořád nikdo nechtěl pár. Až se nám po pár měsících podařilo najít dům hned na Bethnal Green. Skákali jsme radostí. Velikostí pokoje jsme si dost přilepšili, dokonce jsme měli vlastní soukromou zahradu, byli jsme najednou v zóně dvě a do práce jsme mohli chodit i pěšky. Jenže to se dostáváme k ne moc dobrým realitkám. Mají většinou slušné nájmy, ale ty domy jsou většinou staré, malé a ve špatném stavu. V tomhle se na nás usmálo štěstí. Dům to nebyl největší, ale byl v ucházejícím stavu a po úpravě zahrady to byl zámek v porovnání s naším předchozím domem. Krom toho, spolubydlící byli v našem věku a všichni pracovali. Tohle období mám v paměti jako to nejúžasnější léto. Grilování u nás na zahradě, zahrada plná veverek a lišek uprostřed velkoměsta, Victoria park deset minut o domu. Sen. Nakonec se k nám ještě přestěhoval Kuba, se kterým M pracuje a o to větší pocit domova jsme měli. 

Naše bydlení číslo dvě má jen jednu strašidelnou story. Ubytovali jsme u nás Zuzku, která se stěhovala na Zéland a potřebovala v Londýně po ukončení nájmu někde ještě týden bydlet. V tu dobu jsem odjela do Číny pracovně a M se Z hlídali pokoj. M byl jednoho dne svědkem slušné potyčky, jednoho ze spolubydlících někdo dokopal před naším domem a vlítl mu do pokoje, zabavil zboží i peníze a i s klíčem od našeho domu zmizel. Tak jsme objevili drogové doupě v našem domě a všichni ostatní se na týden z důvodu bezpečnosti přestěhovali jinam, ke známým. Agentura nakonec vyměnila zámky a vše se zdálo být v pořádku, ale žijte s tím pocitem.

Díky bohu a bohužel zároveň, majitel domu se rozhodl dům prodat. Opět jsme se octli v situaci, kdy jsme museli najít nové bydlení. A Bethnal Green jsme nehodlali opouštět. Problém byl opět v tom, že jsme pár. Jeden z důvodů, proč jsme museli zůstat u té samé agentury. Ostatní domy, ale rozhodně nebyly z nejkrásnějších a nebyl dům, kde by měli dva pokoje, takže problém číslo dva - nemůžeme bydlet s K. V zoufalství jsme nakonec vzali ten největší pokoj, co nám nabídli a díky bohu byl v té samé oblasti. Přišli jsme o zahradu, ale pokoj se nám zvětšil, mně se splnil sen mít vyšupovací britské okno a zůstali jsme v naší snové čtvrti. Stále jsme byli blízko Victoria parku, ke jsme trávili většinu volného času, stále jsme mohli do práce chodit pěšky a já to stále měla kousek do školy, dokonce jsme přesunuli blíž Brick Lane, druhému místu, kde jsme trávili víkendy.

Tady nastal háček se spolubydlícími a také poprvé s agenturou. Dva vyfešákovaní Francouzi se prostě odmítali podílet na úklidu bytu a jejich pokoje hnily pod nánosem odpadků a zbytků jídla. Stačil mi jeden pohled do jejich pokoje a bylo jasno. Po pár vzkazech v kuchyni a snaze jim to vysvětlit jsme dosáhli akorát toho, že začali dělat schválnosti jako práskání dveřmi ve dvě ráno nebo krádeže našeho jídla. Agentura nikdy nebyla bezproblémová. Babul, který tam tomu šéfoval nikdy nedělal nic sám od sebe, dosáhnout něčeho bylo podobné jako smlouvat na asijském tržišti, ale já nakonec vždy dosáhla svého. Až do teď, to už přestali řešit vše.

Čirou náhodou, pár lidí od M z práce končí smlouvy, stejně jako nám. Začíná hon na dům, který se pronajmeme s našimi známými a nebude odsouzeni k nejistotě a víme předem, s kým budeme bydlet. Najít dům pro pět lidí je ještě horší než najít pokoj pro pár. Spare room, Zoopla i Right move, všechny ty weby prolejzáme už několik týdnů a realit moc nepřibývá, každý dům už jsme viděli. Krom toho máme jasně daný rozpočet a lokalitu, ve které chceme být. Minulý týden jsme našli dům snů, s obří kuchyní, světlými pokoji, zahradou i obývákem, ve snové klidné lokalitě, stále ve východním Londýně. Vše bylo zařízené, ale realitní agent se na nás na poslední chvíli vybodl a dům dal někomu jinému. Octli jsme se na začátku a moc dobře věděli, že moc dalších domů teď v okolí není. Krom toho tohle není nejlepší doba na hledání bydlení, na konci léta přijíždí do Londýna spousta lidí za novým životem. Spousta nemovitostí nám vyklouzla mezi prsty, na prohlídkách jsme se potkávali s dalšími potencioálími zájemci a v připadě, že se nám dům líbí, je to souboj o vteřiny. V podstatě jde o to, kdo dá rychleji zálohu. Jestli ji váš rival má v kapse v hotovosti, můžete se rovnou otočit mezi dveřmi.

Další háček nastene, když je mezi potencionálmi nájemníky student, nedej bože víc sudentů. Ty žádná seriózní realitka nevezme a tací jedinci jsou tak odkázáni na agenty jako je Babul, kde jsou zcela bezmocní a prakticky rukojmí. V seriózní realitce vždy rozhovor o prohlídce začínal větou "Ale vy budete asi studenti, co?" Ne, prosím pěkně, my jsme young professionals". Než vám vůbec někdo dům ukáže, potřebují vědět co a za kolik děláte. A až si dům zamluvíte tučnou zálohou, začne tzv. credit check, další háček při hledání bydlení v Londýně. Ať jste jeden, dva nebo v našem případě pět lidí, musíte doložit, že máte dohromady na celoroční nájem. Tzn. kontaktují vašeho zaměstnavate, který se musí zaručit, kolik ročně berete a že nemáte smlouvu na dobu určitou. Až se to vše podškrtne, následuje už jen platba měsíčního nájmu předem a 6 týdnů depozit.

To je zásadní rozdíl mezi realitkami typu Babul a seriózní relitkou. Nastěhovat se pod seriózní realitkou bude stát měsíční nájem předem, v našem případě 2850 liber za celý dům (v pěti lidech), 6 týdnů depozit, 120 liber v pěti lidech za podepsání kontraktu, 600 liber v pěti lidech realitce a 125liber za člověka za house check, protože ten musí dělat nezávislá společnost. Sečteno a podtrženo, jestli nemáte nějaké úspory, budete na mizině jen co se nastěhujete. K tomu ještě přičtěte energie a služby za zhruba 50liber měsíčně na člověka. Babul a jemu podobní, ač to s nimi není jednoduché, budou vyžadovat zhruba 3týdenní depozit a měsíční nájem předem. A minimální doba kontraktu bude na vás, na rozdíl od lepších realitek, kdy bude vždy minimálně rok. Všechny realitní kanceláře, jakéhokoliv druhu, pak mají poplatek za předčasné ukončení smlouvy a dále pak za prodloužení smlouvy.

Problém nastává, pokud se člověk stěhuje z jednoho bytu do druhého u různých realitek. A to byla výše zmíněná výhoda české společnosti Bohemia. Jejich výpovědní lhůta je 2 týdny, u ostatních londýnských realiatek je chytře nastavena na 1 nebo více měsíců. Problém je v tom, že výpověď se vám nechce v Londýně dát bez jistoty dalšího bydlení. Ale pokud najdete místo k nastěhování, budou po vás chtít téměř okamžité nastěhování, aby netratili peníze. Takže buď zaplatíte pár týdnů dva nájmy nebo ztratíte depozit, popřípadě zaplatíte nemalou částku, v našem případě by o u babula bylo 250liber, za dřívější vypovězení smlouvy. Když vám štěstí přeje, můžete najít náhradu, se kterou bude realitka souhlasit a tím pádem netratit. Nám se poštěstilo a Babul nám depozit vrátil.

Kdo neměl problémy s hledáním bydlení v Londýně nebo stěhováním a našel snové bydlení bez komplikací nebo problémových spolubydlících, tomu se klaním. 

Všechno to proběhlo nečekaně rychle. Poslali jsme depozit, kontakt na naše zaměstanvatele, podepsali smlouvu, domu byla udělaná prohlídka kvůli stavu při převzetí a my zaplatili nájem. BYDLÍME! Z živého a hlučného Bethanl Green jsme se přestěhovali nad Victoria Park do klidnějšího Homertonu, který je součástí Hackney. Jsme dál od centra, ale máme vlastní dům se zahradou a úžasné spolubydlící. Zaplacním pár tisíc liber to ale nekončí. U seriózních relitek budou málokdy v ceně měsíčního nájmu započtené služby. Plyn, elektriku, vodu, internet i tzv. council tax si platíme sami. Po nastěhování se u všeho musíme regostrovat, oznámit nastěhování a sami platit. Aby toho nebylo málo plyn se platí jinak než zbytek, funguje na tzv. top up, kdy se musí dobít kartička v obchodě a doma strčit do krabičky od plynu. K tomu oblast Hackney poměrně dbá na odpadky. V tomhle mě Londýn nepřestaně fascinovat. Každá čtvrť Londýna spravuje odpad jiným způsobem. Centrum Londýna vůbec nevede popelnice a podniky i lidé sídlící v onech oblastech platí odpadky tím, že si kupují speciální odpadkové pytle (v jiných to popeláři neodvezou) a ty pak vyhodí před dům. Normální a recyklovaný odpad zvlášť. Na Bethnal Green nic podobného neexistovalo. Před domem byla popelnice, u těch zodpovědnějších lidí i popelnice na recyklaci. Tohle je na Anglii hodně smutná věc, která mě nepřestaně ničit - jak málo se tady třídí odpad. A právě proto jsem šťastná za oblast Hackney. Hned druhý po nastěhování nám přišel letáček o správném třídění odpadů a že je tady třídí pořádně! Zdarma si na internetu ke své běžné popelnici na normální odpad objednáte popelnici na zahradní odpad, na recyklování a pak popelničku na bio odpad. Jsem fascinovaná. Následně pak během dvou kliknutí objednáte pytle na recyklování nebo rozložitelné pytlíky na bio odpad. Možná jsem hipík, ale tohle mi dělá radost pokaždé, když jdu něco vyhodit.

M do práce jezdí na kole a já si kolo hodlám koupit, jen co se vrátím z pracovního výletu. V Londýně je to ten nejvýhodnější dopravní prostředek, jak finančně, tak časově. A o to víc v Homertonu, kam jsme se nastěhovali. Metro tady v okolí nejezdí, jestli si vybavíte mapu londýnského metra, na východě v zóně dvě je tam jedna taková díra, právě kolem Victoria Parku. Člověk je tady odkázán na autobusy - na které se ráno ve špičce spolehnout nedá - a na overground, což je systém vlaků, stále na ně platí oyster card, ale jezdí po sedmi až deseti minutách. Má to ale háček - o víkendu dost často kvůli opravám nejezdí a ve všední dny je neustále opožděné nebo pár vlaků zruší. Ale není to tak horké, stále je to třicet minut do centra a to velice pohodlně. 

Rada nakonec - jestli uvažujete o Londýně, rozhodně neváhejte žít ve východním Londýně. Z dříve industriálního a později gangsterského východu se stává krásná hipstrská oblast s tím nejrásnějším parkem široko daleko, spoustou výborných podniků, trhů a plná života, kde se každý zná a kde vám bude dobře.