Alex nás vzal do Liendfieldu, jedné malé vesničky kousek od Brightonu. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát. Unikli jsme z rušného Londýna do té pravé anglické idilky. Městečku dominovala High Street, kde byl jeden dům starší než druhý. Toll House byl z roku 1630. Ani nevím, jestli jsem někdy byla v nějakém tak sterém domě.
V přízemí mají malý krámek se serepetičkami a za ním rozkošnou čajovnu. Krom toho, ceny rozhodně nejsou londýnské, velké plus. Udělala jsem z toho posezení ve velice britském stylu - čaj s mlékem (dokonce to bylo okolo páté odpolední!) a scony s marmeládou a smetanou. Celonárodní spor mezi Brity je právě o sconech, přesněji o postupu konzumace. Jedna strana zastává postup marmeláda a potom smetana. Proti nim jsou zastánci obráceného postupu, tedy smetana a na ní marmeláda. Alex jasně tvrdil, že marmeláda musí být první. Netrvalo asi pět vteřin a od druhého stolu se ozvala paní, že je to tedy přesně naopak. To prý dá rozum, že smetana musí být první. V rámci uklidnění situace jsem si dala půlku sconu tak a druhou tak.
M. si dal banínový shake, po kterém se jen usmíval blahem. A scony vyzkoušel slané, se sýrem a smetanou. Alexova horká čokoláda přetékala, jak byla plná šlehačky a marshmallow.
Po procházce po okolí jsme zapadli do jedné ze zdejších hospod, ty pravé britské hospody s úžasnou atmosférou. S tím, že pivo je tu také pravé britské - bez pěny a pro Čecha nic moc. Každopádně idilické odpoledne na malebném venkově.
Toll House, 1630
Banánový shake a slané scony
Tradiční scony s marmeládou a smetanou
No comments:
Post a Comment