10 September 2015

CZ: Můj rok na univerzitě v Tchaj-peji


Neměla jsem v plánu o ročním studiu na Taiwanu psát. Byl to ten nejúžasnější rok mého života, nebo jeden z těch nejúžasnějších, o tom žádná. Ale samotné stipendium a celý roční pobyt mi připadají jako zcela běžná věc. No, ukázalo se, že to, jak jsem se ke stipendiu dostala, jak jsem se dostala k samotnému studiu čínštiny a jak celá ta cesta a asijský život vypadají, zajímá lidi asi nejvíc. Takže tady to je, hezky celé od začátku. 


ROZSYPANÝ ČAJ V BRNĚ MÍSTO ČAJE O PÁTÉ 

Čínštinu jsem měla už od patnácti na gymplu. Ne že bych se ale během té doby něco naučila. V té době, ač výborná studentka, jsem nemakala na sto procent a zatahovat u profsora čínštiny nebyl problém - naopak, on zatahoval s námi. Ovšem lehký úvod do čínštiny mi o pár let později pomohl s rozhodováním, kam půjdu dál (Jihlavanka pro mě byla jasná volba!), protože v osmnácti letech jsem možná tušila, co dělat nechci, ale rozhodně ne, co dělat chci. Přihlásila jsem se na sinologii v Praze, protože fyzika, matika i chemie nejsou můj šálek čaje, ale historii a jazyky můžu. Na Karlovce jsem neprošla druhým kolem. To byla tenkrát velká rána. Ovšem znamená to rok pauzu! 
Celá nadšená jsem odjela do Londýna, kde jsem hodlala jako anglofil zůstat. Ovšem moje maminka si vydupala, že se vrátím a půjdu to zkusit na nově otevřenou sinologii v Brně. Když to nevyjde, nechají mě s papá, ať si vesele žiji ve svém milovaném Londýně. Nesnažila jsem se ani trochu, ale ty příjímačky jsem udělala. O týden později jsem naštvaně balila kufry směr Brno - a umíte si představit, co to pro cajzla musí být.
Teď, o pár let později to vidím jako nejlepší rozhodnutí ve svém životě (a jelikož právě žiji svůj londýnský sen, řekla bych svému tehdejšímu já: nebul, Londýn ti neuteče). 
Vše čínské, ať jsem hodiny čínštiny na střední zanedbávala, jsem si zamilovala a stal se ze mě takový ten aktivní premiant třídy. Na konci prvního roku se naskytla příležitost přihlásit se na univerzitu v zahraničí. Tehdy nás na sinologii nebylo tolik a mezi námi bylo jen pár odvážlivců. 

HLAVNĚ TO NEVZDAT

Následovalo papírování, tzn.: dva doporučovací dopisy od vyučujících (kde mi má aktivita hodně pomohla), výpis známek (opět), motivační dopis v angličtině (nejhorší věc na světě. Ne po stránce jazyka, ale obsahu. A ten svůj do dnes považuji za nejhorší výplod, co kdy na Centru zahraničních studií viděli, ale asi zapůsobil), test z angličtiny na úrovni B1 (jako by se čínština v Číně vyučovala anglicky) a pohovor v angličitně. Test z angličtiny trval asi tři hodiny a po třiceti minutách už mě vážně nebavil a s rozhodnutím, že se na celé stipendium můžu vybodnout jsem kroužkovala a psala, co mě napadlo. Nějakým zázrakem jsem ale postoupila až k pohovoru, kde byli ohromeni mou ústní angličtinou a asi je vzalo, jak dobře znám Londýn.
O pár dní později jsem dostala zprávu od spolužačky: "Ahoj Kris, tak jedeme spolu, těšíš se?" Neměla jsem nejmenší tušení o co jde. Kam jedu? Proč mi píše Káťa, zas takové kámošky nejsme (dneska už jo). Otevřela jsem email. "S radostí Vám oznamujeme..." Dál jsem ani nečetla, jen jsem mezi řádky našla jmnéno univerzity - National Chengni University, v Taipei. Jedu na semestr na Taiwan. Záchvat štěstí, smíšené pocity, obavy, výbuchy smíchu a radosti a spousta otazníků. Týden na to začaly chodit dopisy přímo z univerzity s hlavičkou nadepsanou čínsky, znaky, kterým jsem tak tak rozuměla. A to byl začátek dalšího šíleného kola papírování a zařizování, na které jsem měla dva měsíce. A ukázalo se, že je to ještě horší než nějaký motivační dopis. 


Ambasáda a univerzita vyžadovaly nepřeberné množství papírů a dokladů. Vyplnit kvanta papírů, no prosím, ale těch doktorů, které jsem kvůli tomu oběhala. Z nějakého důvodu jsem potřebovala kompletní zdravotní prohlídku. A to i vyšetření, které jen tak nějaký doktor nedělá. Takže s polovyplněným papírem jsem od obvoďačky běžela do nemocnice. Tam mi odmítli udělat celkové vyšetření, když jsem zcela zdravá. Po obvolávání tolik nemocnic a zdravotích středisek jsem uspěla. Udělají mi kompletní vyšetření krve. A to mě stálo dva tisíce korun a dvě omdlení. Asi jsem se hodně těšila, když jsem tohle absolvovala. Dokonce jsem si tenkrát vydupala i potřebný rentgen plic. A hodná paní doktorka mi zaškrtala políčko negativní i u nemocí, na které mě neměl v Praze kdo vyšetřit. Skvěle, tenhe šílený proces byl za mnou a já přesla do finální fáze: očkování a letenka. 
Mimo to jsem se spojila s centrem zahraničních studií a nejspíš ze strachu jsem požádala, zda nemůžu letět až letní semestr, kdy jedou i dvě spolužačky. Výsledkem bylo, že nás všechny tři poslali na celý rok. 

SMĚR TAIWAN

Možná jsem se něco nacestovala po Evropě. Ale tohle bylo mé asijské poprvé. Takže jsem v hloubi duše byla ráda, že neletím sama. Praha - Londýn (se zastávkou, jak jinak) (kde už jsme musely přikoupit extra kufr) - Bangkok - Taipei. Cesta dlouhá, náročná, ale s dobrou společností Lucky a Zuzky. Na místě:
Vedro. Vedro. Vedro. Nic jiného si z prvních dní na Taiwanu nevybavuji. Vedro a vlhko. Krom toho jsme si na prvních pár dní, než najdeme společné bydlení (koleje nééé), zabookovaly roztomilý hostel. Jediný háček byla lokalita. Byl přímo na nočním trhu, vyhlášeném pro tzv. chou tofu - smradlavé tofu. Vyhlášená taiwanská specialita, ale žádná slast pro nos. Hnus, dovoluji si říct. Smrad a vedro mě doháněly k pláči a první dva dny jsme volala domů, že dva semestry tu nemůžu zvládnout. Omyl, věci se brzy obrátí k lepšímu a tohle město a tenhle rok mi změní život. 
První dny byly složité. Každou z nás vzali na jinou univerzitu a každá z nás musela běhat po studijních oddělení a zase papírovat a papírovat. Krom toho se naše visitor visa muselo předělat, což nás stálo další nervy a děsnou spoustu času na úřadech. Díky bohu za pomoc Lucčiné spolužačky Lauren, které ten proces už znala a navíc slušně ovládala čínštinu. 




To se o nás říct nedalo. Ano, měly jsme za sebou rok výuky v Brně, ale ukázalo se, že taiwanská čínština je trochu jiná. Takže zeptat se třeba jen na cestu na metro byl problém, protože metru říkají na Taiwanu zcela jinak, než jak nás to učila naše lektorka z Číny. Takže fakt, že čínsky se mimo Čínu nenaučíš, kterým jsem argumentovala ve svém motivačním dopise, se ukázala být pravdivý. Pomalu jsme si zvykaly na vedro, místní čínský přízvuk, smrad tofu a čekání na školu a úřady jsme si krátily obcházením památek a ikonických míst ve městě. Zvykly jsme si na všudypřítomné motoristy, roušky na ústech, systém autobusů i překlimatizované metro, nonstop mobilování a asijské pózování, objevily jsme bubble tea - v té době v Čechách zcela neznámý! - a předně jsme zjistily, že tady milují jídlo!

ŠKOLA VOLÁ


Začala škola. Rozřazovacím testem čínštiny. Žádná sláva, což nebylo žádné překvapení. Překvapení bylo, že celé tři hodiny výuky, které jsme každý den měli (to se bavíme pouze výuce jazyka) probíhaly pouze a jenom čínsky, jiný jazyk prostě a jednoduše nefungoval. Možná už jen nohy a ruce.  Učitelky předstíraly, že anglicky neumí, hérečky. Nemalé zlo bylo přejít na tradičná čínské znaky. V Brně jsem se za rok moc nerozmluvila, ale dovoluji si tvrdit, že jsem psala slušeně. Jenže na Taiwanu se používají tradiční čínské znaky. Což znamená, že místo pěti tahů má jeden znak třeba patnáct. Přeučovaní je hrozné, trvalo mi asi dva týdny než jsem přestala psát polotradiční a polozjednodušené hybridy. Obávala jsem se, že po návratu do Brna budu nucena tohle celé absolvovat znovu a přejít znovu k zjednodušeným znakům. Díky bohu dovolili nám zůstat u tradičních a já je stále preferuji, ač dnes už používám oboje. Bude to znít divně, ale ty složitější jsou vlastně jednodušší na zapamatování. 



Naše univerzity, ačkoliv jsem každá byla na jíné, měly dost společného. Malé skupinky mezinárodních studentů, občas okořeněné ABC Číňany (American born Chinese, kteří čínsky moc neumí) a dokonce i ty stejné učebnice a velice hravý, ale velice efektivní, způsob výuky. Diktáty každý den, prezentace, test na závěr každého týdne a každé kapitoly učebnice a obří test na konci trimestru. Ale učitel je hlavně kamarád, takže akce jako přespáváme u učitele, drinky, výlet na pláž, večeře atd. nejsou nic nenormálního. Neustále se do hodin nosí jídlo, dělají se kulturní akce atd.

National Chengchi university, přední univerzita v oborech jako politika, management nebo mezinárodní vztahy. Jako sinolog jsem tohle moc neocenila, dnes bych si to jinak užívala všechen ten management. O to ale nešlo, já jsem byla oficiálně řazená pod jazykovým centre a to bylo na NCU špičkové.
Kampus NCU, na rozdíl od univerzit NTU a NTNU, kde studovaly Lucka se Zuzkou, byl dál od centra, takže já jsem dojížděla. Hned vedle byla Taipeiská zoo (poprvé v životě jsem viděla pandu!) a Maokong, takže zeleň a kopce kam se podíváš. Kopce jsou v taiwanském počasí tak nepříjemné, že k budovám na kopci, což jazykové centrum bylo, jezdil autobus. Jen párkrát za ten rok jsem byla tak aktivní, že bych měla chuť to vyběhnout. Kampus byl obklopen ochůdky, několika bubble tea obchody, taiwanskými pekárnami a hlavně taiwanskými snídaněmi, pro které mám slabost, a vším, co by mohli studenti potřebovat. Z jedná strany řeka, z druhé lesy v kopcích. Campus měl několik venkovních hřišť, posilovnu a bazén (oooo, díky bohu) a všelijaká útulná venkovní i vnitřní zákoutí pro pohodlné učení. Plus v campusu žili divocí psi, celé dny se váleli kolem.




Mimo hodiny čínštiny jsem navštěvovala ještě hodiny čínského umění. To byla jedna z hodin, kde jsme byli dva cizinci a asi sedmdesát Taiwanců. Výuka probíhala v angličtině a bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s esejí jako formou testu a tím myslím počádnou esej, nic jako na mé brněnské univerzitě. Krom toho vyžadovaná aktivita v hodině - mezi stydlivými Taiwanci nebyl problím vypadat ukecaně - a domácí úkoly v terénu - tedy v muzeu, kde člověk musel na základě exponátů vypracovat úvahu. Tenhle způsob výuky jsem si zamilovala, hrozně mi sedne a dodnes ho preferuji víc než povinné hodiny, kdy se člověk nemůže pomau ani zeptat a následující a-b-c-d test, který o vás rozhodně nic nevypovídá.
Pro zábavu jsme si zapsala i hodiny čínské fonetiky nebo kaligrafii. Nebudu lhát, nadání opravdu nemám a nebylo to lehké. Ale rozhodně se u toho člověk nasmál.


Život na Taiwanu obecně byl také něco zcela nového. První výzva byla najít bydlení a zase se náhodou našla dobrá duše, která nám pomohla obejít několik bytů a přeložit nám majitelův výklad. Nakonec jsme našly pokoje v bytě kousek od Daan parku, takže v centru, kousek od škol (tedy to mé to nebylo úplně co by kamenem dohodil..), kousek na náš oblíbený noční trh. Bydlel s nám Ali z Iráku a jeho taiwanská přítelkyně a v posledním pokoji zvláštní Američan. Double pokoj s vlatní koupelnou a sdílený obývák s kuchyní nás tenkrát vyšel na 13000NT na měsíc, což v té době dělalo 7500Kč. Zjistily jsme např., že na Taiwanu patří toaletní papír do koše, ne do mísy, zhrozily jsme se nad pračkou (viz. obrázek), která byla celá v čínštině a ještě ke všemu byla otvíratelná za chodu, zjistily jsme, že zde neexistují popelnice a kontejnery, odpadky se sbírají každý den přímo před domem a popeláři oznamují příjezd hudbou - v naší čtvrti to byla klasická od Beethovena Elišce.


A to zmiňované taiwanské počasí. To je kapitola sama pro sebe.  Taiwan je moje srdcová záležitost, ale počasí v Taipeii je zlo. Léto je horké a hlavně vlhké. Zapotí se i ti největší milovníci tropů. V zimě se ochladí, na teploměru 15 stupňů, topení tady nikdo nevede a jarní déšť je chladný, takže přijde i na kabát a čepice - a my jsme to té Taiwance tenkrát nevěřily, jak bláhové. Do toho ještě přijde pár tajfunů, takže všechno lítá - i co peří némá. Krom toho hrozně leje a v extrému se všichni zavřou doma a školy ani obchody a úřady nejedou, dokud tajfun neodletí. Člověk při tajfunu pochopí, proč má většina oken na Taiwanu mříže.

Co ve volném čase? Jídlo! Jídlo! Jídlo! A jídlo. Dobře, je dobré si vyrazit do přírody a trochu cestovat. Musím uznat, že na Taiwanu samotném jsem se tenkrát moc nenacestovala. Jela jsem sice na hudební festival na úplně opačné straně ostrova (nejhorší popáleniny od sluníčka v mém životě, až v nemocnici jsem skončila) a do proslulého národního parku Taroko, ale jinak jsem výletovali hlavně kolem Taipeie. Na závěr pobytu jsme tak vyrazily na výlet Malajsie - Singapur - Bali. To je jedna z nevýhod studia na Taiwanu - jste na ostrově a kamkoliv chcete jet, musíte letecky. Takže se to trochu prodraží. Jediná věc, kterou jsem spoužákům studujícím na pevninské Číně záviděla - mohli sednou na vlak a za pakatel se za pár hodin dostat na druhou stranu Číny, ba až do Vietnamu.

DIAGNÓZA


Za pár měsíců přišlo další zařizování - univerzita vyžadovala, abych si zařídila taiwanské pojištění, ač jsem měla české cestovní. Tohle bylo nakonec poměrně jednoduché zařídit, ale hlavně jsem to nakonec i využila. Dvakrát. A popravdě, v nemocnici byla taiwanská karta pojištěnce výhodou, protože jsem pak nemusela přeposílat žádné papíry mé české pojišťovně, dlouze je překládat a čekat, zda mi někdo návštěvu lékaře proplatí.
Systém nemocnic na Taiwanu, tedy alespoň v Taipeii a v nemocnice, do které jsem šla já, je dokonalý. Dostala jsem tenkrát pořádnou angínu a ač se doktorům vyhýbám, co to jen jde, tohle už bylo na specialistu a tak jsem se nechala Zuzkou odtáhnout do nemocnice. Na registraci jsem jen dala kartu pojištěnce a své doklady, rychle si mě zapsali, poslali mě do dané ordinace, kde už o mě věděli a řekli mi, jak přesně dlouho budu čekat. Po půl hodince, kerou jsme si krátily čajem, mě prohlídnul doktor, dal mi předpis a poslal nás zpět do přízemí. S předpisem jde člověk nejdříve na pokladnu a s dokladem k výdeji léků. Co mi přišlo jako velká vychytávka? Dostala jsem přesný počet pilulek, který mi lékař napsal. Žádná celá krabička a zbytek si nech doma, aby to potom lidi jedli, když si zrovna sami naordinují.


Možná je to taky tím, jaké drogy tady lidem předepisují. Zuzka nejčastěji chodí k Dr. Googlovi, takže zjistila, že léky, které se na Taiwanu předepisují na bolest, jsou např. v USA zakázané pro možnou závislost. Obecně se na Taiwanu nezanedbává škola ani práce, takže většinou dostanete pět drijáků od doktora a zcela sjetý jde člověk do školy. Taková výuka je pak dost vtipná, člověk rozesměje téměř vše. Druhá fáze je potom jen tupé zírání do zdi.

SBOHEM (ALE NE NA DLOUHO!)

Asii jsem si zamilovala. Taiwan předně. Takže hned na rok jsem cestovala zpět. Moje čínština šla v Čechách rapidně dolů a tak jsem měla důvod se vrítit. Tentokrát jsem okusila National Taiwan Normal University a opět žila svůj asijský sen, tentokrát dva měsíce. Následovaly dvě menší zastávky cestou na Nový Zéland a z něj a letošní ultimátní trip kolem celého ostrova. A letos jsem odjížděla s příslibem, že příště se vrátím opět na delší dobu...


No comments:

Post a Comment